Nemůžu vyjí ven nenalíčená

30.05.2021

Moje první láska mezi balzámy bylo višňové Labello. Dodnes mě tahle vůně přenese do minulosti a vyvolá vzpomínky.

Na druhou stranu potkávám spoustu pečlivě upravených nádherných dívek, které se ale často tváří doslova jako škeble. Když si uvědomím, že takové líčení a celkový styling zabral každé z těchhle slečen minimálně hodinu času (za přepokladu že má dokonalou pleť a vlasy, co poslouchají), tak mi trochu uniká smysl takového úsilí.

Nechci, aby to vypadalo, že chci adorovat přirozené dívky s drny v podpaží a obočím alá Brežněv, to bych se zas ocitla na protipólu svého sdělení. Nechci ani říkat: buďme takové jak nás bůh stvořil a hlavně se usmívejme. Vím totiž, že bych se tak vůbec necítila dobře.

Moje cesta je asi taková: Je pro mě každodenní výzva postavit se před zrcadlo a říct si, že už takhle jsem úžasná a zeptat se sama sebe jestli se budu cítit líp, když něco na svém obličeji zvýrazním nebo naopak schovám. Zaměřit se na to, abych se nepranýřovala za svoje tzv. nedokonalosti, ale naučila se vnímat krásná ještě než začnu s líčením. A to bez ohledu na to, jak na tom moje pleť momentálně je...

S tímhle přístupem se pak totiž nedostaví panika, když vyvstane potřeba vyběhnout ven něco vyřídit a zrovna nemám na obličeji vrstvu pečlivě nanesených, sladěných a do ztracena rozetřených barev vytvářejících iluzi zdraví a dokonalosti.