Matky si vyrazily
Poprvé, když jsem potkala skupinku matek na výletě, připadaly mi neuvěřitelně otravné. Projevovalo se to jako druhá puberta.
Uplynulo pár let. Přišly nové zkušenosti, slzy, pochopení. Prostě všechno, co s námi zatřese a donutí nás přehodnotit ty zatvrzelé představy o sobě a o světě.
Hodinová cesta autobusem. Matky jedou na koncert. Tehdy jsem byla už schopná nevyvořit hned negativní postoj a spíš jsem poslouchala jaký mám z téhle partičky vlastně pocit. Ve změti různých témat, o kterých se na přeskáčku bavily, se v jednu chvíly začaly předhánět v ironických poznámkách typu: já právě dopisuju sbírku básní nebo já jsem dnes dvacetiletá, hubená, bezdětná a nevdaná blondýna. Po každé takové poznámce následoval hurónský smích. A mě to najednou došlo.
Přišlo mi to celé vlastně neuvěřitelně líto. Jak na sebe ženy kladou tak velké nároky a požadavky, že v okamžiku, kdy se dostanou mimo prostředí všech těch povinností, si musí teda pořádne užít a vyhodit si z kopýtka. Jak velká je propast mezi tím, co by chtělo jejich srdce a co každý den žijou. Že si ženy samy vytvořily život, ve kterém není prostor pro to, udělat si hezkou část dne pro sebe, odpočinout si a každý den si dopřát něco příjemného jen pro sebe. Možná to jen převzaly ze svojí rodiny a cítí, že takové nástavení je jejich povinnost. Ale skutečně to takhle chceme?
Protože my nejsme ve vleku událostí. Protože my máme tu moc, tohle zaklínadlo: "Jsem matka, musím to všechno vydržet." změnit. Kdo jiný to udělá? Vezměte svojí sílu do svých rukou. Dovolte si ty věci měnit. Pomalu, ale už dnes.