Žena bez mobilu I.
Náročný den, prší všude jsou doslova potoky vody. Udělám si krásné ráno a říkám si, že se země potřebuje hodně omýt.
Já, která zapínám navigaci i do práce, která je 20 km ROVNĚ. Já která, MHD hledám na minutu přesně. Já, která, když si na něco vzpomenu, hned si to potřebuju nastudovat, ozdrojovat a srovnat si v hlavě. Není v taškách. Není v autě. Neni v kanclu. Prostě není. Snad poprvé jedu z práce domů a Miloslav nehlásí: za 400 metrů zahněte vlevo. Připadám si úplně neřízená.
Jedu hned do nákupáku s úmyslem okamžitě koupit telefon. Jenže mám hlad. Celý týden na zelenince zazdim smažákem s hranolkami a korunuji to věnečkem. Pozoruju lidi. Mám tendenci psát o svých pocitech kamarádkám, ale nemám, do háje, čím. Toužím po lidském kontaktu. Tak se začnu na lidi usmívat. Ženy to nepřijímají. Jsou mnohem tvrdší nepřístupnější než muži. Ti většinou reaguji mile.
Takže už jsem nebyla hladová. A přistoupila ke koupi telefonu. Jeden už jsem měla vyhlídnutý. Jenže ten právě nemají. Až za dva dny. Představa, že trávím dalsi dva dny v kanceláři, kde celý den hučí rádio, plné nesmyslných řeči moderátorů a nemůžu poslouchat svoji hudbu, se mnou nejdřív trochu zamává, pak ale prodejce vytáhne mobil v perleťove barvě, nástupce mého vyhlédnutého modelu. Nechce se mi kupovat něco takhle narychlo. Ale ta barva je úplně nádherná. Rozesměji prodavače, že mi jde hlavně o tu barvu. Jenže hochu, já jsem najedená, takže nereaguji pudově :-)
Přemýšlela jsem co udělat. Nemám k dispozici ani srovnávač na heuréce krucinál... Takže krajní řešení... Intuice... Vezmu telefon do ruky a zeptám se svého těla: Je tohle telefon pro mě? Tělo se nakloní dozadu. Takže není. Prodavač nechápe náhlou změnu rozhodnutí, když ta barva je tak super. Nakonec objednáváme černou barvu. Podotýkám, že původně jsem chtěla bílou. Ale parametry jsou, jak to tak bývá, dvojnásob lepší. Telefon objednán a mě cekaji další dva dny plné dobrodruzstvi.